Nejlepší hudební minimalismus zachumlaný v rozmlžené temnotě s výraznými prvky jazzu, doomu i ambientu servírují jednoznačně porýnští ge(u)rmáni z BOHREN & DER CLUB OF GORE ze stáje Ipecac. Tomu, co dělají, říkají velmi přiléhavě noir jazz a konkrétně na albu „Beileid“ jde o velmi specifickou plíživě temnou hudbu. Tu jakoby si někdo půjčil z pomale ubíhající surrealistické černobílé detektivky, v níž je hlavním hrdinou nešťastně zamilované soukromé očko, které bojuje s podvratnými živly i alkoholismem ve špinavé mafiánské čtvrti starého Chicaga.

"plíživá temná melancholie dávných časů převedená do zvuků"

Prostředky, které tato banda v současnosti používá, jsou úspornější než šaty prostitutky v parném letním dni, ale o to víc si každé přidané drobnosti vážíte. On totiž v té záplavě mazlavé tmy každý blyštící se střípek vynikne. Jakoby na obrovském černém plátně byla malá zlatá tečka. Ta velká temná plocha ji přidá na důležitosti. Stejně tak pokud do tajemných tupě cinkajících klávesových ploch vpadne saxofon nebo dokonce zpěv Mika Pattona v afektovaném záchvatu konzervatismu. BOHRENové dokáží skvěle pracovat právě s tímto druhem minimalistické hypnotické atmosféry. I tak si rýpnu, neboť mi přijde, že poslední deska je jen stínem nálad, které mi dokázali BOHRENI vtisknout v dřívějších časech. Tak silné a podmanivé nositele nálad, jakými byly skladby z minulých alb (namátkou „Still am Tresen“, „Midnight Black Earth“ nebo „Prowler“), tu nenajdete. Stále výtečné, ale umí to mnohem lépe. Vím to!